Ahoj Tatínku

Narodilo se ti nedonošené miminko? 

 Gratuluji ti!        

 I když možná právě teď nevíš, zda se vůbec sluší gratulovat. Přesto věř, že příchod dítěte je jednou z největších událostí, jaké tě v životě mohou potkat. Jen u nedonošených dětí přichází radost ruku v ruce se strachem. Jsou křehké, nezralé a často musí bojovat o to nejzákladnější – o život. 

Brzy pochopíš, že v tuto chvíli nemáš situaci ve svých rukou. Svému dítěti nemůžeš nijak pomoci. Vše je na něm. Právě teď svádí svůj první boj – boj o místo na tomto světě. A ty mu v něm můžeš být nablízku pouze tiše, s pokorou a vírou.

 Připrav se na dny, které se budou houpat mezi nadějí a bezmocí. Jeden den se budeš usmívat při pohledu na drobnou ručičku, hladit ji konečky prstů a radovat se z každého nepatrného zlepšení. A hned ten další může přijít pád. Hodiny strávené u inkubátoru, kdy sleduješ monitory a bojíš se nadechnout. Pocit, že se všechno bortí, že nemáš žádnou kontrolu. Ta bezmoc je tichá, drtivá a vyčerpávající. 

Je tu však někdo, komu v těchto chvílích pomoci můžeš. Tvá žena. Právě ona tě teď potřebuje nejvíc. Buď jí oporou. Doprovázej ji k lékařům, drž ji za ruku u inkubátoru, buď tam s ní. Opakuj jí, že se nemusí bát. Že to spolu zvládnete – i když si tím sám nejsi jistý. 

Možná zjistíš, že strach v tobě je ještě silnější než v ní. Že i ty se propadáš do temných myšlenek a psychicky sotva držíš rovnováhu. Dovol si plakat. Slzy nejsou slabostí. Jsou úlevou. A i tvá žena potřebuje vidět, že tě ta bolest zasahuje stejně jako ji. Že v tom nejste každý sám. Že jste v tom spolu.

Přijdou i myšlenky, za které se budeš stydět. Myšlenky na útěk. Na to, že by bylo snazší všechno opustit, začít znovu a jinde. Otázky bez odpovědí: Proč zrovna my? Proč ne někdo jiný? Udělala chybu ona? Udělali chybu lékaři? 

Až tyto myšlenky přijdou, pamatuj: nejsou pravdou. Jsou jen projevem strachu. Tvůj mozek se snaží přežít situaci, na kterou nebyl nikdy připraven. Nenech se jimi pohltit. Jen je nech projít. A zůstaň. 

Protože právě tím, že zůstaneš, děláš to nejvíc, co můžeš.

Pohledy tatínků

Tatínek Jakub

Kdo mě nezná jmenuji se Jakub Kutílek, bydlím v Dolních Bučicích v rodinném domku. Jsem spíš takový snílek, který se dívá na svět stále přes růžové brýle. S ničím si tolik nelámu hlavu a většinou jsem veselý s chutí do života, než abych naopak smutnil. On nebyl ani důvod smutnit, díky manželce Veronice, která se snaží nahlížet na vše, tak jako já. Jsme spolu již deset let a své ano jsme si řekli před třemi roky (v roce 2020). Proto také byl čas začít přemýšlet o rodině, s naším velkým přáním o narození dvojčátek. Což nám tak úplně nevyšlo, protože na naše výročí jsme vyrazili na víkendový pobyt kde mi manželka oznámila, že čekáme trojčátka. Z toho jsem měl obrovskou radost i když s menšími obavami .... .