Vše z pohledu otce

Růžový začátek

Kdo mě nezná jmenuji se Jakub Kutílek, bydlím v Dolních Bučicích v rodinném domku. Jsem spíš takový snílek, který se dívá na svět stále přes růžové brýle. S ničím si tolik nelámu hlavu a většinou jsem veselý s chutí do života, než abych naopak smutnil. On nebyl ani důvod smutnit, díky manželce Veronice, která se snaží nahlížet na vše, tak jako já. Jsme spolu již deset let a své ano jsme si řekli před třemi roky (v roce 2020). Proto také byl čas začít přemýšlet o rodině, s naším velkým přáním o narození dvojčátek. Což nám tak úplně nevyšlo, protože na naše výročí jsme vyrazili na víkendový pobyt kde mi manželka oznámila, že čekáme trojčátka. Z toho jsem měl obrovskou radost i když s menšími obavami. Oba jsme si uvědomovali že od tohoto dne, náš společný život bude maličko náročnější ale přesto jsme se těšili na naši budoucnost. Vzhledem k vysokému riziku, které těhotenství obnášelo, jsme byli okamžitě přeloženi do ústavu pro péči o matku a dítě, v Praze v Podolí. Hned po projetí hlavní bránou nás přivítalo sousoší dvou matek držící své děti, s možností si k nim sednout a vyfotit se. "Zde se vyfotíme s dětmi až si je povezeme domů." Nadšeně jsem ukazoval prstem. Už jsme si představovali, jak pózujeme před fotoaparátem s třemi autosedačkami společně s těmito maminkami. Ihned při první návštěvě manželce Veronice určili čtrnáct dní na rozmyšlenou, zda podstoupí redukci plodu. Bylo to nepříjemné rozhodování ale celkem jsme měli jasno. Rozhodli jsme se nechat vše tak jak bylo již rozhodnuto, tudíž si nechat všechny naše děti. Proto Verunka jezdila vlakem jednou za čtrnáct dní na kontroly. Abych většinu času nechyběl v zaměstnání jezdil jsem s ní především na screningy. Na kterých se prováděl důslednější ultrazvuk. Cítil jsem před každým takovým důležitým vyšetřením z personálu, jakou si nejistotu i menší nervozitu která z nich spadla tehdy až bylo po všem, kdy nám mohli oznámit, že je vše v pořádku. To jednoho dne, při odchodu z oddělení se na nás pousmála sestra se slovy, "máte trojitý štěstí což mě velice potěšilo. A tak měsíce ubíhaly, bříško rostlo s náznaky prvního kopání, které jsem cítil na ruce přiloženou neustále na bříšku manželky. Přípravy společně s posledními rekonstrukcemi domu se dokončovali i společně s postýlkami které vytvářel můj otec. Koupili jsme si nové auto, nějaké základní dětské oblečení, dětská lehátka, zámkovou dlažbu dokončovali před domem a nová fasáda se plánovala na jaře. Vše bylo tak krásné, a tak růžové přesně tak jak jsem byl zvyklí. Ve druhém screningu, což jsme byli přesně ve 20týdnu, jsme se dozvěděli nádhernou zprávu, že čekáme dva chlapečky a jednu holčičku.

Stále s nadějí

Pak ale přišla rána, i přes to, jak dobře se Verunka cítila, bohužel měla zkrácený čípek z 36 mm na 18 mm. Doma musela mít klidový režim, nic nedělat. Při slavnostním oznamování rodině že čekáme dva kluky a holčičku, se v noci manželce přitížilo. I přesto že druhý den cítila pouze tlak v podbřišku, vyrazili jsme na pohotovost do Prahy. Sestra si vyslechla, co nás trápí a ubezpečila nás, že tlačení v podbřišku je normální, že to nejspíš nic nebude. Poprosila nás abychom počkali chvilku v čekárně kvůli doktoru, který právě prováděl císařský řez na porodním sále. Zanedlouho vyvolali Verunku do ordinace, ze které se po delší době vrátila celá uplakaná. To ve mně zatrnulo, už jsem věděl že je něco špatně. "Nechají si mě tu, teče mi nejspíš plodová voda a máme se připravit na to, že můžeme přijít o děti". Řekla mi pár vět, které zněly tak strašně a kterých jsem se tolik bál. Za nedlouho si pro ni přišla sestra, aby ji odvedla na pokoj. Já se tedy rychle rozloučil a spěchal domů zabalit věci abych jí je mohl ihned přivést. Přiznám se, že jsem cestou brečel jako malý kluk, který si s danou situací neuměl tak úplně poradit. Celou situaci jsem oznámil i po telefonu tchyni a na její zoufalý pláč nikdy nezapomenu. Doma jsem zabalil vše potřebné a letěl opět do Prahy. Tam na mě už čekala osoba v nemocniční košili s kapačkou připojenou na ruce, kterou jsem měl dobře znát, ale teď jako bych ji nemohl poznat. Z nepřetržitého pláče měla rudé opuchlé oči s rudými tvářemi, byla viditelně ve špatném psychickém stavu, po obrovském šoku. Optala se mě na otázku, na kterou nikdy nezapomenu. "Co jsem udělala špatně? V tom se ve mě opět probudil ten malý uplakaný kluk, který ani nedokázal přes potůčky slz pořádně odpovědět. Dlouhou dobu jsem se snažil zlomenou duši povzbudit, vysvětlit jí že vše bude dobré, že vždy sní zůstanu, bohužel moc to nepomohlo. Nastal čas se rozloučit a opustit dívku která už tak dost byla na vše sama. Ale každý druhý den jsem jezdil na návštěvy. I na svůj svátek musela být uzavřená v pokoji s dalšími maminkami. Rozhodl jsem se tedy navštívit ji i s květinou, ze které měla pochopitelně radost, ale spíše očekávala nějaké sladkosti, či něco k jídlu, protože její spolubydlící se neustále něčím cpali. Při dalším vyšetřením zjistili že plodová voda neteče, není žádný zánět, a tak můžou udělat cerklaz. Operaci, která i přes svoji náročnost dopadla dobře a čípek se vrátil na 18 mm, riziko předčasného porodu bylo tedy odvráceno. Díky tomu jsem si za pár dní svou milovanou mohl přivést domu, kde se zvedala jen na záchod a do sprchy. Kontrola po týdnu dopadla výborně čípek 18 mm. Další kontrola byla za týden, opět týden ležení, Verunka se cítila každý den líp a líp. Kontrola byla ve 23+0. Ultrazvuk dětí dopadl v pořádku což jsme si oddechli a uklidnili se, ovšem do chvíle, než doktorka zajela ultrazvukem pod bříško, kde zjistila že nedávný dobrý stav po operaci se velice zhoršil a hrozí potrat. Steh byl částečně prořezávány, čípek zašlý, operace nepomohla. Ihned Verunku odvezli na rizikové oddělení a já opět letěl domů sbalit věcí. Je pravda že jsem si mohl nechat po celou dobu sbalenou tašku v autě, což jsem bral jako špatné znamení, ale jak je vidět stejně to nepomohlo. Verunka tedy opět ležela v Praze v Podolí dostávala Magnezium v infuzích a necítila žádné obtíže, stále mi opakovala že tam klidně bude takhle týdny ležet jen ať to vydrží. S tím sem naprosto souhlasil. Na pokoji nás odchytla doktorka s prosbou o rozhovor, já netušil, co od nás chce slyšet. Naopak od mé drahé polovičky, která jako zdravotní sestra už tušila, co po nás budou chtít. Následovali jsme doktorku do prázdné místnosti s připravenými židlemi pro nás. Probrali s námi veškeré možnosti, kdy našim dětem nedávali moc šanci ovšem pokud budeme souhlasit s nasazením kortikoidů, šance se zvyšuje ale v tuto chvíli jsou šance na záchranu miminek minimální. Proto se nás také optala, kdyby do 24 hodin nastal porod, zda mají děti zachraňovat. Hrozné rozhodování, strašně rádi bychom je zachránili ale s největší pravděpodobností by byli silně postižené jak mentálně, tak i pohybově a takový život pro své děti opravdu nechceme, proto jsme se rozhodli je nezachraňovat. Naštěstí se nic nestalo a uplynuly tři dny. Třetí den v ranních hodinách mi začaly přicházet varovné smsky od Verunky. "Kubí něco se asi děje". Celou dobu jsem byl v zaměstnání jako na trní. Cítil jsem, že dnes se stane něco špatného a také jakmile se na mých hodinkách objevilo volání od Verunky, polil mě studený pot. Na druhé straně se ozvala uplakaná manželka. "Kubí nemohl bys ihned přijet nespíš budu rodit". Bohužel přišli první bolesti s krvácením. Bylo pondělí a manželku přeložili na porodní sál, kde dostávala léky na zastavení kontrakcí, věděla že musí vydržet co nejdéle. Rychle jsem popadl batoh, doběhl za vedoucím, poprosil ho o uvolnění z práce a spěchal na kole domů jak jen to šlo. Za 90 minut jsem dorazil do porodnice, vyběhl schody ke dveřím s nápisem porodní sál. Ohlásil se přes telefon sestře, která pro mě přišla, s návleky na botách jsem byl doveden na porodní sál číslo tři. Za dveřmi jsem konečně spatřil svou milou v bílé noční košili, ležící na porodním lůžku. Sedl si k ní, chytl jí za ruku se slovy neboj vše bude dobrý. Uběhla hodina, dvě a já stále seděl u porodního lůžka. Často jsme si povídali, uklidňovali jeden druhého, že vše dobře dopadne, občas se i zasmáli při vzpomínkách na naše začátky, kdy jsme randili po Kutné Hoře. Naše rozhovory a vzpomínky narušovaly nepravidelné výkřiky z vedlejšího porodního sálu, což nás v dané situaci vždy rozesmutnilo. Oba jsme byli částečně zoufalý z nejistoty, jak vše dopadne ale přesto jsme stále věřili společně se sestřičkou kontrolující pravidelně Verunky tlak. Její úsměv nás tak trochu uklidňoval. Zanedlouho přinesla oběd, kuřecí závitek se zeleninovou oblohou s dvěma polévkami, to jsem rád uvítal, protože jsem od snídaně nic nejedl. Sotva jsme do obědvali navštívila nás i paní doktorka, aby nám přiblížila, co se může stát v příštích hodinách. Opět se nás optala na tu nejhorší otázku, pokud přijde porod, zda mají zachraňovat děti. My jsme to odmítly z důvodů velkého rizika, a i podepsali prohlášení k nezachraňování. Mohu říct, že podepsat tak něco hrozného je opravdu zničující ale při představě že bychom měli doma tři ležící děti připojené na přístrojích, kteří ani netuší že jsme jejich rodiče, přišla nám tato varianta nejlepší. Také mi doporučila zůstat až do porodu u manželky s přespáním na matraci v rohu místnosti nebo v hotelu v blízkém okolí nemocnice. Bylo mi hned jasné že se musím vrátit domů abych si sbalil nějaké věci, a především nahlásit dovolenou v práci. Proto jsem se rozloučil s Verunkou a spěchal domů. Sbalil si tašku, zařídil si ubytování necelých pět minut od porodnice, ještě řekl rodině, co se vlastně stalo, protože nebyl čas ani chuť jim v průběhu dopoledne zavolat. Zastavil se v zaměstnání s nahlášením týdenní dovolené, vedoucímu jsem i prozradil komplikace které nás potkali, aby očekával případné prodloužení volna, ovšem ujistil mě, že vše dobře dopadne, ať se nebojím. Což mě tak trochu uklidnilo, ono každé milé slovo v této situaci hodně pomohlo. Rychle jsem tedy doběh k autu a spěchal zpět do Prahy. K večeru jsem už seděl u porodního lůžka. Děsily mě až nelidské výkřiky z vedlejšího porodního sálu, zakončené dětským pláčem právě narozeného miminka. Oba jsme se na sebe podívali a pousmáli se. "Taky nás to čeká" pošeptal jsem ji. "Ano ale ještě musíme chvilku vydržet." Odpověděla se slzami v očích. V tom do pokoje přišli doktorka se sestrou, které začínali večerní směnu. Představili se nám s optáním, zda něco nepotřebujeme a zda nemáme nějaké otázky. Pochopitelně nás zajímalo, jaké jsou šance na oddálení porodu, či jeho zastavení. "Myslíme si že zastavení porodu už je nepravděpodobné, počítejte že to může přijít každou chvíli. " Tuto odpověď jsme právě slyšet nechtěli ale museli jsme se s ní smířit. Prostě v nejbližších dnech přijdou na svět naše děti i přesto že je tak strašně brzo. Venku se již rozsvítili pouliční lampy osvětlovaly podolské nábřeží, které bylo už tak dost osvětlené z projíždějících aut a reklamních nápisů na domech. Za to náš pokoj byl zahalený do tajemného pološera šera, pouze displej mobilu osvětloval můj obličej při sledování videí abych zabil čas. Občas jsem se snažil usnout, tak jak se to dařilo Verunce, ale na té ne tak úplně pohodlné židli to nešlo. Z chodby ke mně doléhaly útržky rozhovoru sester debatující o něčem velice v vtipném vzhledem k jejich častému smíchu. Ten jsem jim musel pokazit zazvoněním na zvonek z důvodu potřeby na toaletu právě probuzené mé bojovnice, už pouhý pohled na její nešťastný obličej mi trhal srdce. Oči stále zalité slzami i přes snahu o jejichž zastavení se kutáleli po narudlých tvářích jako skleněné perly. Pocit bezmoci byl tak silný společně se strachem, jak vše dopadne až sem se modlil abych už mohl zbaběle odejít z místnosti, aspoň na chvilku se projít po ulici na čerstvém vzduchu. Ale ne! Nesmím tu nechat tu mou chudinku samotnou, nakonec převládlo rozhodnutí, které mě přesvědčilo že musím ještě vydržet. Sestra ihned přiběhla přinesla mísu z koupelny, která se nacházela hned za pokojem. "Tak a teď se nadzvedněte a můžete, auauau!! Bolí vás něco? Jen když se pohnu a záda, přinesu vám teplé pytlíky, které pomohou. Sestřičko mě to teče asi mimo, nevadí vyměníme podložku pod vámi." Vidět v této situaci člověka kterého tolik milujete bylo pro mě nepřekonatelně těžké. Přiznám se, že na tyhle věci jsem dost citlivý, nedokážu dojít ani se psem k veterináři na injekci. Ale utéct jsem nemohl nebo místo sebe postavit někoho jiného. Při každém výkřiku, zasípání bolestí ve mně zatrnulo. Co mám dělat! Co se děje? Proč tolik naříká? Jak mohu pomoci? Prosím bože pomoz ať už tolik netrpí. Bušily mi myšlenky do hlavy, tep mi stoupal a slzy se draly ven, i přes to jsem se snažil vše potlačit a neprojevit známky nervozity. Další křik, další sípání bolestí společně s hlubokým dýcháním. "Musím to vydržet!" Stále opakovala téměř vyčerpaná s velkou nadějí, že vše vydrží až do třicátého týdne. Její velký tlak v podbřišku se nedal rozpoznat, zda tlačí plný měchýř nebo naše dítě, které podle doktorů se pomalu připravovalo na cestu ven. Zavolal jsem, proto sestru, aby opět přinesla mísu. Ta jako by stála za dveřmi a čekala až za zvoním, protože během minutky stála u nás. Při sledování Verunky se rozhodla doběhnout pro doktorku, aby provedla vyšetření, zda už nerodíme. Já se rozhodl po dobu vyšetření odejít abych nepřekážel. Celý oslabený s problémy udržet rovnováhu, jsem se do motal na chodbu k modrým židlím. Tlak v hlavě mě tlačil čím dál víc s nástupem ještě většího oslabení. Při dosednutí na židli jsem si položil obličej do dlaní a vypustil ven veškeré emoce v podobě slz. Nezajímalo mě, zda mě někdo uvidí, prostě už to muselo ven. Plakal jsem tam nějakou dobu, než pro mě přišla sestra abych se vrátil za Verunkou na porodní sál. Kde nám oznámili že doktorka nahmatala dítě a předpokládaný porod bude nespíš v nejbližších hodinách. To nás vyděsilo. Už je konec, už nic nejde zachránit, konec naší cesty. Naskakovaly mi negativní myšlenky v hlavě, obzvlášť při pohledu na zlomenou duši uzamčenou v totálně vyčerpaném těle ležící bezvládně na porodním lůžku. Stále mě pozorovala uplakanýma očima s nadějí na mou podporu, nebo zázračná slůvka která by jí pomohla uklidnit. Jediné, na co jsem se zmohl bylo, to bude dobrý neboj. V tom další křik a další sípání, je to tady přicházejí další kontrakce. Bedlivě jsem sledoval hodiny na stěně a počítal za jak dlouho po sobě přicházejí, abych vše nahlásil sestře. Nejdříve třicet minut, poté patnáct a následně deset, to už sestra zvyšovala léky na oddálení kontrakcí což ihned nezabralo. Opět křik plný bolesti, a další a další…. Co mám dělat? Mám jí opustit v takovém stavu? Nebo zůstat tu přes noc s ní? Ale co ten byt, který jsem si pronajal. Tak půjdu. Ne, ještě chvilku počkám a pak půjdu. Myšlenky se překřikovali a čekali podle které se rozhodnu. Hlásili se jako děti za lavicemi a já musel někoho vyvolat. Pohlédl jsem na Verunku, která vyčerpáním usnula, vypadalo to, že léky konečně zabrali. Rázem jsem v pokoji vnímal to hluboké ticho, které nastalo Ručičky hodin hlásily večerní osmou hodinu, čas, kdy budu muset svou manželku opustit abych si vyzvedl klíče od svého bytu. Rozloučil jsem se tedy a odešel.